Jdi na obsah Jdi na menu
 


Toronto Maple Leafs

28. 2. 2008
Po torontských klubech Wellingtons, Marlboros, Trolley-Leaguers, Blueshirts, Arena a St. Patricks vznikl v roce 1926 klub Javorových listů, jenž se stal v dlouhé historii NHL jejím druhým nejúspěšnějším kanadským týmem. V NHL vedle Montrealu Canadiens nehraje slavnější klub než právě Toronto Maple Leafs. Novým majitelem Toronto St. Patricks se před sezónou 1926-27 stala společnost Maple Leafs Ltd., která klub, za nějž zaplatila 160 000 dolarů, přejmenovala a díky manažerovi Connu Smytheovi z něj brzy vybudovala jedno z nejlepších mužstev NHL. To bylo ale až po první neúspěšné sezóně, v níž Maple Leafs skončili na posledním místě v Kanadské divizi. V roce 1927 se Smythe stal na dlouhá tři desetiletí i manažerem klubu a v prvních čtyřech sezónách jej vedl i jako trenér. Když svůj tým dovedl až na druhou příčku v divizi, svěřil post trenéru Artu Duncanovi. Ještě během sezóny 1931-32 ale našel na střídačku lepšího muže. Tím vyvoleným se tehdy stal začínající Dick Irvin, který hned v roce 1932 dovedl Maple Leafs k vítězství ve Stanley Cupu. Ostatně s týmem, jaký se v Torontu v té době sešel, to nebylo ani tak obtížné. Vedle kapitána Hapa Daye v kádru působili i další skvělí hráči. Ať už to byl gólman Lorne Chabot, v poli Charlie Conacher, Joe Primeau, Ace Bailey, King Clancy, ale i nadějný mladíček Harvey Jackson nebo zlý muž Red Horner. Tato sestava i schopnosti kouče Irvina dávaly Torontu do dalších sezón předpoklady k dobrým výsledkům. V lize také tyto předpoklady vycházely a torontští v letech 1933, 1934, 1935 a 1938 zvítězili ve své divizi. Sezóny 1933-34 a 1934-35 jim dokonce přinesly titul nejlepšího klubu NHL. Ve Stanley Cupu však Maple Leafs neuspěli. Pohár nad hlavu nezvedl ani kapitán Charlie Conacher, který po deseti letech v sezóně 1937-38 vystřídal ve funkci Daye. Převzít Stanley Cup se nepodařilo ani Redu Hornerovi, jenž byl kapitánem v letech 1938 - 1940. Pozoruhodné je, že byl kapitánem jednoho z nejslušnějších týmů NHL zvolen osminásobný nejtrestanější hráč celé soutěže. Druhým kapitánem Toronto Maple Leafs po Hapu Dayovi, jenž přebíral nejslavnější pohár, se stal v roce 1942 Syl Apps. Hap Day u toho ani tentokrát nechyběl, ale už v roli kouče, když v roce 1940 nahradil na tomto postu Dicka Irvina. A podobně jako Irvin, se i Day opíral o výkony skvělých hráčů té doby. Na prvním Dayově trenérském úspěchu se nejvíce podíleli spolu s brankářem Turkem Brodou (dvojnásobný držitel Vezina Trophy) a již zmíněným kapitánem Appsem takoví borci jako Gordie Drillon, Dave Schrinner a Lorne Carr, kteří byli jádrem později tak úspěšného týmu. Ve finále Stanley Cupu 1942 se Torontu mimochodem podařilo otočit nepříznivý stav zápasové série s Detroitem z 0:3 na 4:3 ve svůj prospěch. Stali se tak jediným týmem v historii NHL, jemuž se to povedlo. Dobu Dayova trénování lze označit jako nejúspěšnější éru historie klubu. Kromě sezóny 1945-46, v níž obsadili předposlední příčku, se po celých deset let drželi na špici NHL a pětkrát postoupili do finále Stanley Cupu. Důležitější však je, že ze všech pěti duelů vyšli vítězně a k zisku poháru v roce 1942 přidali i další v letech 1945 a 1947 - 1949. Dosáhli tak první pohárový hattrick v historii. Trenér Day soustředil ve svém týmu celou řadu skvělých hokejistů a během jednoho jediného desetiletí vystavěl sobě i svým svěřencům nezapomenutelný pomník. Kromě již zmíněné čtveřice takovými hokejisty byli: nový kapitán týmu Ted Kennedy, Babe Pratt, Gus Bodnar, Bud Poile, Max Bentley, Hovie Meeker, Harry Watson či Don Metz. Hala Maple Leaf Gardens, otevřená 12. 11. 1931 zápasem s Chicagem Blackhawks, byla při každém utkaní neustále a beznadějně vyprodaná. Odchod kouče Hapa Daye v roce 1950 neznamenal konec torontské série a jeho bývalý spoluhráč Joe Primeau, který jej na lavičce týmu vystřídal, dokázal přivést své svěřence k zisku poháru ještě v roce 1951. Po tomto úspěchu se začali Toronto Maple Leafs postupně propadat až k poslednímu místu v tabulce v sezóně 1957-58. Paradoxem či spíše ironií osudu je, že právě v této jediné sezóně byl manažerem týmu bývalý tolik úspěšný kouč Day, který na nejvyšším místě nahradil legendárního Conna Smythe. Tento ročník byl také první sezónou nového kapitána Leafs - indiána George Armstronga, který v šedesátých letech čtyřikrát zvedl nad hlavu Stanley Cup. V Torontu nastala druhá nejúspěšnější éra klubové historie. Prvním mužem té doby byl nepochybně George 'Punch' Imlach, který se stal v letech 1958 - 1969 manažerem a trenérem klubu. Imlach zavedl v mužstvu železnou disciplínu. Mnozí hráči před ní utekli, ale i tak se vytvořilo perfektní mužstvo, které s výjimkou Montrealu Canadiens nemělo v šedesátých letech konkurenci. Během deseti sezón dovedl Imlach svůj tým k již zmíněným čtyřem triumfům ve Stanley Cupu a v roce 1963 i k vítězství v NHL. V témže roce získali torontští druhý Stanley Cup ze tří v řadě za sebou, aby pak v roce 1967 přidali čtvrtý triumf. Přitom je pozoruhodné, že v době častých změn se základní kádr týmu dlouhá léta neměnil a jen sporadicky někteří hráči odcházeli či přicházeli. Ke stálicím, které si připsaly účast při všech čtyřech úspěších, se řadili i mnozí slavní hráči historie NHL. Byl jím gólman Johnny Bower, útočníci Dave Keon, Bob Pulford, Frank Mahovlich a kapitán George Armstrong, obránci Bobby Baun,Tim Horton, Allan Stanley a Red Kelly. Z dalších slavných, kteří v Torontu v této éře působili, stojí za zmínku Carl Brewer, Al Arbour, Dick Duff, Bill Harris, Bert Olmstead, Ron Ellis, ale také Andy Bathgate, Terry Sawchuk a Marcel Pronovost. S odchodem George Imlacha v roce 1969 skončilo i úspěšné období torontského týmu. V roce 1968 Maple Leafs po dlouhých letech nepostoupili do play off a v roce 1970 si k témuž neúspěchu připsali i poslední místo v divizi. Je neuvěřitelné, že od rozšíření NHL v roce 1967 se Javorové listy již nikdy neprobojovaly do finále play off. O návrat zašlé slávy usiloval ve vedení klubu třicet let Harold Ballard, ale svoji netrpělivostí spíše tým destabilizoval. Bouřlivé změny zažil i hráčský kádr. I když prvním Evropanem, který absolvoval tréninkový kemp Toronta, byl švédský brankář Kjell Svensson začátkem šedesátých let, tak modrobílý dres Maple Leafs poprvé oblékli v zápasech NHL až jeho krajané Börje Salming a Inge Hammarström v sezóně 1973-74. Salming se poté stal na šestnáct sezón (1973 - 1989) neodmyslitelnou postavou mužstva. Celkově pak sedmdesátá léta, ale i léta osmdesátá, představovala pro Maple Leafs pobyt ve spodní části tabulky. Příčinou byla především častá výměna koučů, o hráčích ani nemluvě. Na výkonech svého týmu nic nezměnili ani tři nejlepší torontští hráči sedmdesátých let: Paul Handerson, Darryl Sittler a Lanny McDonald. Sittler přesvědčil o svých kvalitách celý hokejový svět nejprve 7. února 1976. V zápase, v němž Leafs rozdrtili Boston 11:4, zaznamenal 10 bodů za 6 branek a 4 asistence, a to je dodnes platný rekord NHL. Proslavil se i v prvním ročníku Canada Cupu, v roce 1976, kdy brankou v prodloužení druhého finále rozhodl o porážce mužstva ČSSR. Postupně se majiteli týmu, panu Haraldu Ballardovi, podařilo 'vyštvat' i tyto hráče, a tak zřejmě nejslavnějším 'Toronťanem' sedmdesátých a osmdesátých let zůstal švédský obránce Börje Salming. V průběhu 80. let začali pronikat do Toronta i naši hokejisté. V letech 1979-1981 zde hájil branku Jiří Crha. Krátce po něm přišel plzeňský obránce Vítězslav Ďuriš, ten však hrál většinou na farmě. V sezóně 1981-82 přišel do mužstva Miroslav Fryčer, který se stal osobností a za čtyři roky dokonce nejproduktivnějším hráčem týmu. Rok předtím si zahrál i v All Star Game. V Torontu hráli i Peter a Miroslav Ihnačákovi. Především Peter se při svém debutu v sezóně 1982-83 uvedl fantasticky. Jeho bratr se však již tolik neprosadil. V roce 1986, kdy se v Torontu objevil, zde končil svoji kariéru Marián Šťastný. Svérázný názor majitele Toronta Ballarda, že žádný komunista nepřekročí práh jeho haly Maple Leaf Gardens, znamenal pro tým také pravidelnou absenci v exhibičních utkáních s kluby Sovětského svazu. Do devadesátých let vstoupili Maple Leafs nejen bez Haralda Ballarda, ale i s vyhlídkami, že se po dlouhých letech neúspěchů vrátí do Toronta kvalitní hokej. Na soupisce měli Leafs velmi silnou sestavu. Byly v ní vynikající střelecké osobnosti Wendel Clark, Doug Gilmour, Dave Andreychuk a nekompromisní obránce Jamie Macoun. Branku pak střežil bravurní mladý brankář Felix Potvin. Obnovení zašlé slávy se Javorové listy dočkaly hlavně zásluhou trenéra Pata Burnse, který v letech 1993 a 1994 dovedl tým dvakrát za sebou do semifinále Stanley Cupu. Především v play off 1993 měly Javorové listy k vysněnému finále nejblíže. Sedmé rozhodující utkání série proti Los Angeles Kings se totiž hrálo v jejich slavné Maple Leaf Gardens. Teoretickou výhodu domácího prostředí však Toronto nevyužilo. Utkání, ve kterém prohrálo 4:5, rozhodl famózní výkon Waynea Gretzkyho, střelce tří branek. Po těchto úspěších přišly znovu roky velkého půstu. V dalších čtyřech sezónách průměrný tým žádnou díru do světa neudělal, když dvakrát skončil v prvním kole play off a dvakrát se do vyřazovacích bojů ani nekvalifikoval. Klubem začaly zmítat neustálé a někdy i nesmyslné změny a přestupy. Postupně tak odešly všechny největší opory týmu. Jediným světlým momentem zůstal příchod švédského reprezentačního útočníka Matse Sundina v roce 1994. Fyzicky skvěle disponovaný forvard byl vytrejdován z Quebecu Nordiques a nejen vynikajícími výkony, ale i svým charakterním přístupem si brzy řekl o kapitánské 'Céčko'. Na lepší časy se v Torontu začalo blýskat až v roce 1998. To se po katastrofální sezóně bez účasti v play off prezidentem klubu stal Ken Dryden a pod jeho vedením získal tým nové výrazné posily ve formě brankáře Curtise Josepha a útočníka Stevea Thomase. Takto posílené Javorové listy se pak pod vedením vynikajícího stratéga Pata Quinna probojovaly až do finále Východní konference a rozhodně udělaly fanouškům svými výkony velkou radost. Další velkou událostí roku bylo - nejen pro Toronto - loučení se starou Maple Leafs Garden, kteru nahradila hypermoderní hala Air Canada Centre. Javorové listy, v podstatě jediný finančně silný kanadský klub, pokračovaly v solidních výkonech také v sezónách 1999-2000 a 2000-01. V roce 2000 dokonce vyhrály svou divizi a v play off pokaždé jen o pověstný chloupek nepřešly přes favorizované New Jersey Devils do finále Východní konference. V prvním kole Maple Leafs mimochodem vždy vyřadili Ottawu Senators, velkého rivala ze Severovýchodní divize. Kromě tradičních opor Sundina, Josepha a Thomase se Maple Leafs v těchto letech opírali o výkony borců jako Yanic Perreault, Gary Roberts, Jonas Höglund, Tomáš Kaberle či Igor Koroljov. Bohužel přišly i chvíle plné smutku. 13. března 2000 utrpěl po nešťastném zásahu holí Mariána Hossy těžké zranění oka talentovaný obránce Bryan Berard, pro kterého tak málem skončila celá hokejová kariéra. Berard se nakonec po sérii náročných operací vrátil do hry až v ročníku 2001-02, ovšem již v dresu NY Rangers. Na minulost se v Torontu hezky vzpomíná, ovšem Maple Leafs vyhráli Stanley Cup naposledy v roce 1967 a generální manažer a hlavní trenér Pat Quinn, podporovaný vedením klubu, hodlá toto dlouhé čekání co nejrychleji ukončit. Před ročníkem 2001-02 proto už tak silné Javorové listy posílili vynikající hráči jako Alexander Mogilnyj, Robert Reichel a Mikael Renberg. Navíc se podařilo obnovit kontrakty se dvěma klíčovými hokejisty, kapitánem Matsem Sundinem a obráncem Tomášem Kaberlem. Po celou sezónu 2001-02 mířilo Toronto opravdu vysoko. Zisk sta bodů znamenal druhé místo ve Východní konferenci a třetí celkově. V play off sehráli Maple Leafs dvě vynikající, ale velmi vyčerpávající série s NY Islanders a Ottawou Senators. V nich přišli o hezkou řádku opor (Sundin, Renberg, Tucker atd.). Nebýt toho, nemusela jejich cesta skončit na Carolině Hurricanes těsně před branami vysněného finále.